Radku, jak ses vlastně dostal ke sportu a kdo tě k němu přivedl? Vzpomeneš si na své začátky?
Pocházím z malé dědinky, která se jmenuje Loučná nad Desnou. Tam jsme neměli nic jiného než fotbal a tenis. Když jsem byl malý kluk, začal jsem si kopat mezi paneláky. V létě fotbal, v zimě hokej na rybníku. Všechno jsme se učili sami, byli jsme takové děti ulice (smích). Jednou přišel kamarád, jestli nechci zkusit hrát fotbal v Loučné. Tak jsem se přihlásil. Od té doby mi to zůstalo na celý život.
Jak tvá fotbalová kariéra pokračovala?
V osmi jsem začal hrát v Loučné nad Desnou. Zůstal jsem tam dva roky a zřejmě mi to trochu šlo, tak mě zavolali z Velkých Losin. To je dědina vedle, kde ovšem hráli o soutěž výš. Tam to bylo taky tak na rok. Potom jsem se přesunul do Šumperka, okresního města, kde hráli druhou nejvyšší soutěž dorostu. Po dalších dvou letech jsem se vrátil do Velkých Losin, ale už do chlapů. To už mi bylo 15 let. Pak jsme hráli přípravný zápas se Sigmou Olomouc a zřejmě se mi mezi těmi kluky, co měli profi přípravu, dařilo prosadit. Po čase mi zavolal pan Jarolím, jestli bych nechtěl jít hrát do Olomouce. Byla to pro mě čest, v našem regionu byla Sigma a Baník nejvíc. Byl to ohromný skok, z dědiny do velkého města. Přestoupil jsem z železniční průmyslovky na strojní do Olomouce. Tam jsem začal hrát fotbal na té nejvyšší úrovni.
Hrál u tebe velkou roli talent?
Měl jsem strašnou výhodu v tom, že už v patnácti jsem hrál za chlapy. Když jsem přišel do dorostu, tak ostatní kluci byli dál, co se týče technických dovedností, protože měli lepší průpravu, ale já jsem zas byl soubojovej. Takže, když na mě soupeř zkusil kličku, tak já jsem ho lupl a byl za lajnou. Měl jsem výhodu v tom, že jsem se uměl chovat v osobních soubojích.
Když jste začal v Olomouci, byl to velký tréninkový skok?
Všechno bylo jinak. V profesionálních klubech je to prostě na úplné jiné úrovni. Říkám, kdybych třeba přišel dřív, bylo by to jiný, třeba ne, ale tréninkově to bylo jinak. Trénovali jsme 4-5 krát týdně a o víkendu zápas. Před školou jsme třeba měli průpravu gymnastickou, nebo atletickou. Po škole jsme jeli rovnou na trénink.
Z čeho všeho se skládá fotbalistův trénink? Běh, kondice, technika…?
Jo jo, hlavně pohyb a pohyb. Zejména v mládeži je to strašně důležité. Ne jenom pro fotbal, ale pro všechny sporty. Základ je být všestranný, poté se věnovat specializaci. Ta by měla být od osmi či devíti. Možná i dříve. Ve Spartě někdo začíná od čtyř let, ale to je podle mě brzo.
Když jsem se bavil s doktorkou, tak ta mi řekla, že ta specializace by měla být od 10, 11 let, ale to už je pozdě, ne?
Podle toho, jak se dneska trénuje, tak už je to pozdě. Osm, devět let je ideální, sedm ok, šest je brzo. Hrana je podle mě devět let. Když totiž přijdeš v devíti do Sparty, tak ty kluci už jsou na úplně jiné úrovni. Musíš začít někde jinde a dostát té kvality, abys mohl do Sparty. Nebo jít na nábor od začátku. Takže, aby ses v jedenácti dostal mezi ty kluky, musíš být mimořádný talent.
V tomto věku se láme i to, jestli u toho fotbalu zůstane, nebo ne.
Úplně souhlasím.
Co myslíš, že rozhoduje? Je to víc o dřině, nebo o talentu? U tebe to bylo hodně o talentu.
V našem regionu jsem byl velký talent, ale pak v Olomouci byli i lepší hráči. Pro mě to bylo spíš o takové té pracovitosti. Něco dokázat. Ten chtíč. Byl jsem hladovej kluk.
To říká Arnold - „být stále hladový“.
Přesně tak.
[caption id="attachment_2568" align="aligncenter" width="417"> Za Spartu odehrál 102 zápasů, ve kterých dal čtyři góly.(zdroj: ČTK)[/caption>
Když si přišel do Olomouce, byl to pro tebe velký skok. A když si pak přišel do Sparty?
Tréninkově to nebyl tak velký rozdíl. Olomouc byla v tomto ohledu na moc dobré úrovni. Sparta je vetší klub, má více možností. Když jsem šel z Olomouce do Sparty, tak už jsem měl nějakých 120 startů, počítal jsem se tedy jako zkušený hráč. Jak dneska můžeme vidět, Slavie, Sparta, nebo Plzeň kupují mladé hráče, kteří mají odkopáno třeba deset startů a je to za velký peníze. To je podle mě špatně nastaveno. Přeplácíme hráče, kteří ještě nemají tu kvalitu. Někdo vyjede, je talentovaný a hned po něm skočí tři největší vlčáci. Prostě to tak je, ale myslím, že cena těch hráčů je mnohdy přemrštěná.
Je to kvůli tomu, že se nám zhoršuje sportovní výchova dětí. Teď toho sportu není tolik. Jsou tu nové technologie, esporty. Česká republika měla vždycky obrovskou základnu talentů pro fotbal a hokej a najednou to není. Proč?
Určitě je to tou dobou, stoprocentně. Bavil jsem se o tom s Karlem Poborským a shodli jsme se, že je hrozně málo pohybu ve školách.
Je málo tělocviku a děti jsou v něm ve stresu. Já jsem toho názoru, že by se tělocvik ve školách neměl známkovat. Co si myslíš ty?
Souhlasím. Protože každý má jinou typologii těla, každý je jinak talentovaný. Někdo má rodiče, kteří sportovali, někdo ne. Já beru třeba i chlapce, který má lehkou nadváhu, ale chce do toho jít a chce to dělat. To je pro mě krásný. Nemusí být nejlepší, pro mě je víc ta radost, že to dělá a chce dělat sám od sebe a pro sebe.
[caption id="attachment_2570" align="aligncenter" width="640"> Tomáš Ujfaluši byl Radkovým partnerem v reprezentační obraně. (zdroj: ČTK)[/caption>
Takže klíč k úspěchu je pohyb, spousta pohybu, radost z pohybu. Nebýt úplně pod nějakým tlakem. A chce to i nějakého učitele, který tě k tomu povede, bude tě motivovat. Kdo tebe motivoval?
Mě nejvíce motivoval příběh Tomáše Ujfalušiho. Co všechno dokázal, jak se adaptoval v zemích, ve kterých hrál. Udělal velké jméno sobě i českému fotbalu.
Jaké to pro tebe bylo, když si šel do Mosky, do Ruska a pak i do Anglie a Švýcarska?
Byl jsem ve Spartě jenom rok a půl a hráli jsme Ligu mistrů. Následně jsem odcházel do Spartaku Moskva, kde hrál Martin Jiránek. On mi tehdy hodně pomohl. Do dneška si vzpomínám, když jsem přiletěl podepsat smlouvu soukromým letadlem. Byl to pro mě zážitek. Pak, když jsem přiletěl a viděl tu tmu, černo, žigulíky, tak si říkám "ty krávo na čtyři roky". Ale musím přiznat, že jsem si Rusko po třech měsících zamiloval.
Bylo to hodně drsný?
Ani ne, ale hodně cestování. Když jsme třeba letěli na zápas do Vladivostoku devět hodin a tam byl osm hodin časový rozdíl, to bylo neuvěřitelné. Na Sibiř jsme letěli pět hodin a tři hodiny rozdíl. Zažili jsme tam spoustu věcí. Když si dneska vzpomenu, jakými letadly jsme se přepravovali, tak jsem rád, že jsem to přežil ve zdraví (smích). Ale bylo to super. Vynikající zážitky a Rusové jsou super. Prostě slovanská země.
[caption id="attachment_2569" align="aligncenter" width="640"> Ve Spartaku Moskva byl Kováč důležitým pilířem obrany. (zdroj: ČTK)[/caption>
Jaká je aklimatizace v týmu, když existuje jazyková bariéra?
To je perfektní otázka. Když jsem šel z Ruska do Anglie, tak jsem si myslel, že umím anglicky, protože jsem z ní maturoval. Přijel jsem do Anglie a neuměl jsem nic. Byl jsem ještě v minusu. Fakt strašný. Říkám si "co budu dělat"? West Ham vedl Gianfranco Zola, jehož manželka učila anglicky. Trenér mi hned řekl „Tři měsíce, kámo, jinak tady nemůžeš být. Tak se uč…“.
Takže tvrdé...
Bylo to intenzivní. Tam je pět kondičních trenérů, oni tě změří, dají ti plány. Máš trénink hodinu a čtvrt a tam jedeš bomby. Každý individuálně. Všechno si děláš podle sebe, trénink, regenerace, fyzio. Jsi prostě profík. To mě naučilo na sobě neskutečně pracovat. Každý sám maká na svých nedostatcích s trenéry, a pak všichni společně. Oni tě navedou, ale pak už je to na tobě, a to se mi strašně líbilo. Najednou jsem dělal shyb s dvacetikilovým kotoučem.
Takže ty, i když musíš být rychlý, dynamický a mrštný, musíš mít silový základ?
Je to tak.
Jen to musíš mít individuálně nastavené, aby tě to nezpomalilo.
Souhlas. To je ten rozdíl. Profík trénuje třikrát, čtyřikrát denně. Začínáš snídaní. Za hodinu jdeš stabilizační cviky. Potom ještě sám třeba pilates, pak jdeš na trénink. Po něm znova děláš pilates, čeká tě regenerace, fyzio, jak kdo to má nastavené.
A potom jsi drtil angličtinu.
Jo, pak jsem drtil angličtinu. To jsem vnímal tak 45 minut. Po tom všem jsem byl strašně unavený. Byl to jiný trénink model, ale pak si člověk zvykne.
Jaká je na zápasech Premier League atmosféra?
Úžasná. Angličané fotbal milují. Tam fandí svému klubu a je jim jedno, jestli jsi dole nebo nahoře. Mě se zdá, že tady v Čechách, snad kromě Sparty, Slavie a Baníku to není. Tam je to jinak.
[caption id="attachment_2567" align="aligncenter" width="527"> Ve West Hamu byl český stoper naprosto spokojený. (zdroj: ČTK)[/caption>
To asi musí být něco jiného, když jsi dole a máš fanoušky, kteří ti fandí.
Dneska vlastně hrajeme (West Ham United - pozn. red.) o záchranu a přijde na nás 60 tisíc lidí, to je dobrý.
Když srovnáš fotbal předtím a teď, je to jiné? Myslím třeba technicky?
Technicky ani tak ne. Ale určitě atleticky. Strašně se to zrychlilo. Dřív to bylo tak, že pomalý hráč, který uměl hrát fotbal, měl šanci se prosadit. Dneska prostě musíš mít rychlost. Nemáš pohyb, tak nemáš šanci. Stejně jako hokej. Dnes, jak nemáš rychlost skloubenou s technikou a mentalitou, je těžký se prosadit. Takže určitě pohyb. Atletika. Ta se změnila brutálně.
Co podle tebe dnešním hráčům chybí?
To je strašně těžký říct. Ve Spartě teď máme mladého Hložka (rozhovor vznikl v době, kdy Radoslav Kováč ještě nebyl trenérem Opavy - pozn. red.). To je strašně soutěživý typ. Tomu, když něco nevyjde, je nas*anej. On si na sebe dělá tlak sám, a to je prostě fantastická vlastnost. Potom jsou kluci, kteří si přijdou na trénink odtrénovat a jdou domu na počítač. Soutěživost u nich mi chybí.
Ta hladovost…
Zas ta hladovost. To je podle mě ten největší aspekt.
Být spokojen sám se sebou, ale chtít více...
Přesně tak. Chtít stále víc. Mít Spartu jako ten nejlepší klub u nás, ale dostat se dále do zahraničí. Být ve Spartě nejlepší a jít zase dál…
Tobě přechod do zahraničí hodně dal. Nejen trénink a učení, ale i kulturu. Lidi by měli chtít zkušenosti ze světa, nemyslíš?
Absolutní souhlas. Mě to hodně obohatilo jako člověka. Otevřelo mi to oči. Třeba jak se chovat. Poznal jsem třeba i kulturu Švýcarů. Pro mě je to zkušenost, kterou jsem prožil a do budoucna je to neskutečná pomoc při pohledu na to, jak všechno běží.
Vím, že máš dva kluky. Co oni a sport? Jaké máš s nimi plány?
Nemám žádné plány, ale samozřejmě chci, aby se hýbali. Mladší kluk dělá parkour a gymnastiku, to ho strašně baví, což je pecka. Fotbal úplně hrát nechce. A starší už tři roky kope za Motorlet. Já jsem na něj nikdy netlačil. Měl jsem radost, ale beru to tak, že dělá něco, co ho baví. Že má ten pohyb, o němž jsme mluvili. Kluky vedu k tomu, aby ten pohyb byl všestranný. Důležité je, aby to pak dělali poctivě a na sto procent. Aby byli k sobě upřímní a dělali to pro radost. Pak budou mít i výsledky.
Máš nějakou radu pro mladé sportovce?
Hlavně aby z toho měli radost. Když už máš radost, tak jsi poctivý sám k sobě a to se ti všechno vrátí. Také by na sebe měli být nároční.