V současné době trénuji ve fitness lidi od 11 do 76 let. Když jsem byl ještě mladý samuraj a dělal závodně karate, chodil jsem na tréninky o hodinu dřív a s trenérem trénoval mladší samuraje a samurajky. Na vejšce jsem pracoval jako masér ve fotbalovém týmu juniorek na Spartě (byla to krásná práce). Tím vším chci říci, že už nějakou zkušenost s vedením lidí mám.
Víte, mít na starost 25 holek, které hrají fotbal, kde průměrný věk je 17 je sice krásné, ale rozhodně to není lehké. Má práce nebyla tehdy trénovat, ale dát holky dohromady po tréninku, nebo zápese. Přistupoval jsem k nim jako kámoš. Takže, když jsem pár z nich na soustředění načapal jak hulí cigára, nic jsem neprásknul, neřval. Jen jsem je upozornil, že to bylo naposledy. Ty holky jsou drsný, ale pod tou drsnou slupkou je každý znás jako nejjemnější čajový porcelán.
Při mém prvním rozhovoru můj trenér Pavel Batel řekl, že jeho motivuje přátelství. Že, když ho trenér pochválí, tak on jako jeho žák má strašnou motivaci být ještě lepší, nezklamat ho. Já dělám bojové sporty od šesti let. Prošel jsem pod rukama mnoha trenérů. Sensei Sugi a Ladislav Kříž v karate Fudokan, Pavel Burget, Lukáš Stránský v thai boxu, Jan Soukup v karate a Pavel Batel - Jeet Kune Do. Těch kluků, co mě trénovali, bylo více. Při škole jsem se živil jako vyhazovač. Dělal jsem ve strip klubu, ale i ochranku židovským dětem na prohlídce Prahy. Nikdy nikdo z těch kluků na mě neřval. Zvlaštní že, přitom samá mlátička a "bezmozek".
Když se bavím s rodiči dětí, co trénuji, nestačím se divit té strašné agresivitě ve sportu jako je hokej, fotbal, basketbal, ale i plavání. Dítě / sportovec je pouhý stroj. V 15 se zjistí, že nemá dobrou genetiku. Smůla jdi do ... budeš sedět na lavičce, nebo budeš podrž taška. Do té doby ale ten kluk/holka dřel jak kůň a dal do toho vše... A celou dobu na ně řve fotr s pivním pupkem, který by tu kličku dal s prstem v nose a se svázanýma tkaničkama.
Sám jsem soutěžil a byl v repre. Vím, co je to tah na branku, vítězství i prohra (při tréninku i na soutěži jsem taky dostal pěkně na pr..). Mám ale ve sklepě i pár pohárů a pamatuji si ten pocit.
Znovu ale říkám, že ve sportu, kde se lidé mlátí, na mě nikdy nikdo neřval. Vlastně jo. Když jsem se jako fotr vrátil k závodění a šel na otevřené mistrovství Slovenska (malá Evropa) v karate, tak když jsem byl při třetím zápase úplně fyzicky v háji, nemohl jsem a bojoval o místo na bedně, tak tam na mě kamarádi křičeli ... dělej, dokážeš to, ty na to máš, nevzdávej se, nevzdávej se, nevzdávej se...
Ani jedno slovo, které by uráželo mě, nebo soupeře.
Je na každém z nás, jakým průvodcem budeme našim dětem. Jaké hodnoty jim dáme. Zlatá medaile je krásná věc. Historie si přece pamatuje jen vítěze, nikdy ne druhého ... Víte, kdo byl druhý na měsíci...? Když poběžíte závod a před cílem jediný váš soupeř zakopne, spadne a zraní se. Poběžíte dál...? Je to přece jen závod. Každý sám za sebe. Nebo jde ve sportu i něco více...?