Ragby je rychlá kolektivní hra, plná bojových kontaktních střetů, ale také rychlých rozhodnutí, kde s míčem můžete nahrávat pouze dozadu, ačkoliv se ho snažíte dopravit vpřed a prokličkovat či probít se přes silnou obranu protistrany. Ragby v mnohém připomíná šachovou partii, kde však každá figurka, tedy hráč, má možnost vlastního rozhodování a také speciální herní schopnosti a dovednosti. Když k němu přidáte rychlé a dynamické běhy, máte zde komplexní sport.
Ragby jsme v našich končinách ve větší míře objevili díky přenosům utkání z Mistrovství světa posledních let (2011 Nový Zéland, 2015 Anglie, 2019 Japonsko), a tak mnozí rodiče zjistili, že mít doma malého ragbistu či ragbistku není vůbec na škodu. Zejména v Čechách jde o velmi vzrůstající jev a kluby v Praze či blízkém okolí mají doslova přeplněno dětmi ve věkových kategoriích od 6 do 14 let.
Jak vysvětluje Karel Ševčík, zakladatel projektu Sport bez předsudků: „Ragby se doslova stalo trendem a v mnoha případech i určitým druhem společenské pózy. Rodiče, ovšem velmi brzy zjistí, že tento sport přináší zcela jiný druh chování, což některé nemile zaskočí. Ve většině případů, totiž u těchto mládežnických kategorií není během turnajových zápasů kladen důraz na vítězství, ale pouze na pocit dobře odehraného utkání s tím, že si prostě musí zahrát všichni tedy i hráči na lavičce, neboť by to pro děti nebyla zábava. V ragby je takto chápána jedna z hlavních hodnot, kterou je soudržnost. Samozřejmě, že ne všichni trenéři i rodiče ji takto chápou, ale přesto je tu velká snaha o trvalé a plošné rozšíření a následné v praxi.“
Čeho si také povšimnete hned, je nadšení trenérů, kteří z 99 % pracují s dětmi bez nároku na odměnu a často se za vlastní prostředky ve volném čase vzdělávají, aby byli po pedagogické stránce co nejlépe připraveni. Jak dodává odborník: „V okamžiku, kdy máte u týmu malých dětí nadšeného trenéra či trenérku, je samozřejmé, že se tato hodnota přenese i na samotné děti, které pak doslova svádí boje se svými zákonnými zástupci, zda jet o víkendu na chalupu či výlet nebo na ragbyový turnaj, kde se těší na své spoluhráče, ale také, a to je zásadní, na své protihráče."
"Další z hodnot, jež ragby zcela vystihují jsou respekt a disciplína. Mnozí z nás si okamžitě vybaví situaci z televizní obrazovky, kdy drobný rozhodčí, klidným hlasem vysvětluje dvěma obrovitým kolohnátům, že je oba musí vyloučit neboť jejich vzájemná potyčka nebyla v duchu fair play. Oba lamželezové jen tiše pokynou hlavou, podají si ruce, rozhodčímu se omluví za svoje chování a za ticha naplněných tribun, dost často i za potlesku odchází mimo hrací plochu. Všichni na hřišti, diváci i fanoušci plně respektují rozhodnutí rozhodčího i když ví, že tím pádem, může dojít ke zcela evidentní změně ve vývoji utkání," vysvětluje Ševčík.
Takové situace jsou podle něj pro ragby charakteristické. "Když následně sledujete jiné kolektivní sporty, divíte se, proč taková disciplína nemůže fungovat i zde. U dětského ragby k potyčkám mimo pravidla nedochází, ale zde je zase běžným jevem, když rodič, který přivedl svého potomka z jiného sportu mezi ragbisty, je ostatními spolu s diváky upozorněn, že musí povzbuzovat slušně, bez poznámek k rozhodčímu a že i když ho chápou, tak se jeho syn po hlasitých intervencích spíše rozpláče, než že by zlepšil svůj herní výkon.“
V momentě, kdy utkání či turnaj končí, vidíte na dětech, že jsou šťastné a zde právě klíčí semínko další ragbyové hodnoty, kterou je čest. Ta posléze plně rozkvete až v pozdějším věku, neboť hráči po utkání, které opouští, buď jako vítězové či poražení, si nesou v sobě, ale i navenek pocit, že pro výsledek udělali úplně všechno.
Ševčík ale poukazuje i na trable: „Samozřejmě má ragby i své problémy, které je nutné zmínit, ale ty provází i jiné sporty. Zcela určitě největším nešvarem bude, že do starších věkových kategorií, tedy mezi chlapce a dívky od 16 let výše, přijde jen zlomek z předchozích dětských kategorií a družstev. Jako hlavní příčinu vidím, že v tomto adolescentním věku potřebují tito mladí sportovci zcela jinou a novou motivaci. Potřebují, aby jim trenéři byli opravdovými vzory, ale zároveň lidskými mentory a kamarády. V klubech si často zaměňují motivaci za možnost více a častěji trénovat, ale z mého pohledu to tak není, mladý sportovec či hráč potřebuje vědět, proč by měl více trénovat a k čemu mu to v budoucnu bude platné.
"Zde ovšem možná příliš tlačíme na pilu a nenecháme hráče a hráčky, aby si ve sportu našli vlastní nadšení, které bude jejich motorem k dalšímu působení. Častokrát jim nabízíme naši verzi motivace, se kterou se ovšem neztotožní a jen nám ji odkývají, protože jsou takto zvyklí z domova či vzdělávacích ústavů," dodává.
Dalším problémem a nejenom ragby, je podle Ševčíka velký tlak na konečný a často i příliš časný výsledek. "Přílišným tlakem sice trenéři, kluby i svazy splní své cíle, ale často o takto fyzicky, ale i mentálně vyždímané sportovce přicházíme a dochází i k situacím, že takový sportovec, sportování posléze úplně zanechá ze dne na den. Zde bychom si měli všichni uvědomit, že cílem ragby, ale i ostatních sportů, by měla být především snaha vychovat, co nejlepšího a pokud možno, co nejvíc vzdělaného člověka. Můžeme si vzít příklad opět z mezinárodního ragby, kdy je tento sport zejména v anglosaských zemích takzvaným sportem elit, byl a stále je součástí společenské výchovy na univerzitách. Oproti tomu ve Francii byl a je sportem střední třídy, která je i díky němu základním pilířem celého společenského systému. Ve Francii se s ragby jako bojovným sportem plným střetů, ale také pravidel seznamují už i děti na základních školách od první třídy," připomíná bývalý hráč.
"Velkým nešvarem, který nejenom nás ragbisty trápí, je absolutní minimum podvědomí o zdravé a vyvážené stravě pro malé sportovce. Je to logické, přesně podle rčení: Jaký pán, takový krám. Tudíž dochází k situacím, kdy se vracíte z turnajů a v prostorách rychlého červenožlutého či bíločerveného občerstvení narážíte na další velmi početné skupiny malých hráčů a hráček z dalších sportů, jež se po celodenním výkonu odměňují až třikrát zamrazeným a konzervovaným jídlem, které zalévají přeslazenými nápoji. To vše za souhlasů rodičů, ale i trenérů, kteří jen přenáší na děti situace, které sami v nedávné době zažili sami na sobě. Ve vlastních klubech, případně klubovnách. Ty ostatně charakterizují ragby nejlépe, na vyváženou stravu také nenarazíte, jen se zde opakuje jídelníček našich předků, tedy klobása, párek, sekaná a k tomu se podávají sladkosti všeho druhu,“ říká Ševčík.
Něco optimismu na závěr? Odborník dodává: „I tak si ovšem myslím, že ragby pořád je a v budoucnu bude, nejvhodnějším sportem pro všechny generace, neboť vlastně vychovává komplexně nejenom samotné hráče, ale také všechny okolo. Jen budeme muset být trpěliví a pevní. Já osobně mám vždy největší radost, když mi nedávný klouček, nyní studuje v zahraničí nebo u nás vysokou školu a k tomu pracuje ve svém klubu jako pomocný trenér. To pak mám chuť mu věnovat všechny své medaile a ocenění, nebo ho pořádně obejmout a poděkovat mu za všechny podobně smýšlející trenéry, ragbisty, funkcionáře a především sportovce.“
Karel Ševčík je zakladatelem projektu Sport bez předsudků 2002, který se zaměřuje na prezentaci sportovních a pohybových disciplín pro děti a mládež. Z tohoto projektu postupně vyrostly samostatné programy Ragbyová akademie Yvese Perrota, Najdi svůj sport, Nahráváme všem či Školní liga ragby. Je autorem publikace s názvem Jak trénovat ragby?