Domů
Paní Pecková, kolik dřiny a talentu je třeba, aby se člověk stal tak celosvětově úspěšným, jako jste dokázala Vy?
Když se teď s odstupem dívám na svou téměř už čtyřicetiletou kariéru, ze které jsem prožila 30 let v zahraničí, přijde mi to vše až neuvěřitelné. Hodně vzdálené začátky teď vidím až ve svěží lehkosti. Bylo nadšení, byla vůle, byla chuť a neuvěřitelná víra něco dokázat. Talent byl sice několikrát u nás v Čechách zpochybněn, ale o to víc se vše raketovým startem rozjelo po odchodu do tehdejšího NDR. Nikdy jsem neměla pocit, že přehnaně “makám”, vše byla samozřejmost a ten strašnej chtíč něco dokázat.
Všechna ta vystoupení musí být obrovsky náročná fyzicky, ale také psychicky. Jaký je Váš klíč k tomu, abyste to zvládala?
Ze začátku mně vůbec nepřišlo, že je něco náročné. Jak úspěchy, tak eventuální neúspěchy (kterých bylo mizivě málo) se neprožívaly tak dramaticky. Nastal vždy nový den a nová příležitost. A protože jsem měla pocit, že musím kromě kariéry naplnit i svůj život jako žena, pořídila jsem si k tomu dvě děti. A vzhledem k tomu, že mě moje povaha předurčuje k výkonu na 100% na všech frontách, měla jsem v úmyslu dát jak do kariéry, tak do rodinného života, všechno. Klíč jsem tehdy neměla žádný. Jen výkon na všech frontách.
Z titulků bulvárních plátků jsme mohli zaznamenávat výkřiky: “Pecková hubne”, nebo “Pecková tloustne”, jaký vliv mělo tak obrovské vypětí na vaše zdraví?
Mně se líbí bulvární plátky a ta jejich jednoduchost. Vědí úplný kulový, ale informují úplně o všem, aniž by se alespoň obtěžovaly zjistit si pravdivé informace. Na rozdíl od některých kolegyň, já o tento druh slávy rozhodně nestojím. Samozřejmě od určitého věku musíme pro tělo začít něco dělat, ale pokud nedáte do pořádku duši, tak je péče o tělo k ničemu. Chvíli mi to trvalo, než jsem tuto zásadu pochopila. A ty boje tam byly. Poprvé jsem ke skutečnému “sportu”, pokud se to v mém případě tak dá nazvat, přičichla, když jsem zhruba před dvanácti lety od kanadského režiséra Roberta Lepage dostala nabídku ztvárnit roli Baby Turkyně v Stravinského Životě prostopášníka v plavkách. Přikývla jsem nadšeně a začala s osobní trenérkou makat na své postavě. Premiéra byla za rok. Takže čas byl. Tehdy jsem se vypracovala dokonce tak daleko, že jsem za hodinu uběhla jedenáct kilometrů a nožky byly jako strunky. Hrdě jsem přijela na zkoušky. Režisér se zhrozil, že chtěl tlustou babu a vycpal ztracená kila vatony. A jakže zněla otázka? (smích)
Nedávno jsem se dočetl, že jste objevila nějakou zvláštní formu příjmu kalorií, díky němuž jste šla dolů s váhou. Prozraďte nám, o co se jedná?
Není to žádný nový objev, ale poměrně stará metoda tzv. přerušovaného (intervalového) půstu. Záleží čistě na vás, jaké rozmezí hodin půstu si vyberete. Já začala na 16:8. Čili 16 hodin nekonzumujete žádné potraviny. V době půstu, kam se počítá i spánek, smíte vodu, čaj a kávu. Vše neslazené a bez mléka. A v době kdy smíte jíst (těch 8 hodin), máte za úkol dát tělu potřebné živiny a kalorie. Další stupeň je 20:4, nebo 23:1. Vyzkoušela jsem všechny a ustálila se na 20:4. Musíte ale tělo pomalu přivykat a denně interval půstu prodlužovat. Ze dne na den to nedokážete. Výhodou je, že smíte v daný čas úplně vše, včetně sladkostí, které miluju. Není to o odpírání a salátech a já si prostě život odpírat nechci.
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=2241346922844200&set=pb.100009067430139.-2207520000..&type=3&theater
Na Vašem Facebooku denně zaznamenáváte zážitky z ranních běhů? Je pro Vás běh důležitý?
Jak už jsem říkala, s péčí o tělo jsem začala asi před třinácti lety. A během roku jsem docílila celkem slušných výsledků. To nebylo úplně brzo, ale jsem jasný důkaz toho, že nikdy není pozdě. Pak mi život přivál do cesty krizi, vyhoření, přechod, antidepresiva a bůh ví, co všechno, takže jsem musela vybojovat nejdřív tyto bitvy. Před dvěma lety jsem se k běhání vrátila. Začala jsem ze dne na den, jako kdyby mezi tím nebylo těch pět let pauzy. Teď dám denně deset kiláků a někdy i víc. Není to o čase. Běžím rychlostí zhruba osm kilometrů za hodinu. Ale běhám každý den. Ať prší, nebo je mráz, nebo nezdolné horko. Mám úplně příšernou vůli a kdybych jeden den vynechala, měla bych pocit velkého selhání. Ale ta chvíle, když se zhluboka nadechnete v Krčském lese, nebo v nádherné přírodě u nás v Heuweiler, kdy se vám vyčistí hlava a naplní novými myšlenkami a nápady a když odpočítávám poslední metry mé desítky, je to pocit k nezaplacení. Den může začít.
Ví se, že Vás baví vaření, která kuchyně nejvíce?
Jídlo je život. Toho se nelze zříci. To je pro životní úroveň určující. Teď v době koronavirové karantény, když jsem byla vyhnancem u své vlastní rodiny - á propos nádherný čas, který jsem si vychutnala plnými doušky odpočinku, jsem dělala kulinářkou cestu kolem světa. Tam u nás v Heuweiler to není až tak složité. V supermarketu ve vedlejším městečku mají vše, na co si vzpomenete. Od lanýžů po speciality nutné pro arabskou, či japonskou kuchyni, včetně čerstvých ryb z celého světa. To se to vaří a nakupuje. Včetně BIO produktů. Nedovedu si tak úplně představit, že bych mohla podobným způsobem vařit i v Čechách, kór jestli má skutečně dojít k české potravinové soběstačnosti. Nevím, jestli je výhoda či nevýhoda, že jím ráda a poměrně ráda i experimentuji a nejsem v jídle vybíravá, pokud je to prvotřídní potravinová kvalita. Takže mohu říci, že mně imponuje jak kuchyně francouzská, tak marocká, italská, korejská, arabská, japonská, indická, nebo mexická. A hlavně kvůli tomu nemusím na opačný konec zeměkoule.
[caption id="attachment_2308" align="alignnone" width="696">
Dagmar Pecková (zdroj: Pavel Petruška)[/caption>
Řešíte potraviny i po té stránce, zda kupovat BIO?
BIO produkty jsou velmi důležité. Nesmíme se vůči zvířatům, která nás živí, chovat tak, jako doposud. Zastávám názor jíst maso 2-3x do týdne a když tak z BIO chovu. Klidně ať je to dražší. Není nutné mít maso každý den. Hlavně to levné a nezdravé. Ubližujeme tak nejen zvířatům, ale i svému zdraví.
I váš manžel je umělec a hudebník o nichž je známo, že sportu příliš neholdují. Jak to má on?
Můj manžel také běhá, i když ne tak důsledně jako já. Dvakrát do týdne prý stačí. Vystřídal víc sportů. I kolo. Ale to vzdal, když jednou jedinkrát v životě jel bez helmy a jako na potvoru měl čelní náraz s protijezdcem a skončil v komatu s poraněnou lebkou. Loni zase šel sám pouť 500 kilometrů a myslím, že zjistil, kde jsou jeho hranice. Je beran. Jako já.
Jaký máte recept na to, aby se člověk udržel fit?
No, bez sportu to asi nejde! Ale každý si musí ten svůj způsob najít sám.
Ve vašem životním příběhu se objevilo i téma vyhoření. Při dnešním šíleném životním tempu, existuje nějaká rada pro naše čtenáře, jak neshořet jako papír?
Proto jsem o tom vůbec začala veřejně mluvit. Myslím, že jako jedna z prvních. U mě to málokdo čekal a já nejmíň. Měla jsem pocit, že jsem nevyčerpatelná studnice energie, ale hořce jsem se mýlila. Nedbala jsem výstrah ani svého těla, ani své duše a to si myslím, že mám práh hodně vysoko. Léčba byla těžká a složitá. A vyhrabala jsem se z toho opět jen svou vůlí a chutí do života. Nějaký čas to trvalo, než jsem pochopila, že nesmím jen brát, ale i dávat. Sobě a své duši. Musela jsem opustit nalinkované cesty a hledat nový způsob uplatnění. Myslím, že se mi to povedlo. Ale je to opět individuální. Mně se to “přihodilo” až kolem 50. Dnes vidím i poměrně mladé lidi kolem třiceti, jak se potácejí životem a nevědí kudy kam. Záleží jen na nich, co chtějí. Jen na nich.
Pokud se vám rozhovor líbil a zajímalo by vás i mnoho dalších věcí, které připravujeme, budeme moc rádi, když nám pomůžete v naší kampani na HitHitu. Na oplátku pro vás máme nachystané velmi zajímavé odměny. Jsme vděční za každou pomoc. Děkujeme.
