Domů
Když za vámi tedy přijde klient s bolestí zad, jak probíhá vaše sezení? Léčíte, nebo si povídáte?
I slovem lze léčit (úsměv). Ale rozumím otázce. Když ke mně přijde pacient, lze z jeho držení těla poznat to, kde jsou místa náchylná na bolest. Sleduju je, dělám si o nich obraz. Pak se ptám, s čím konkrétně za mnou pacient přichází a také na souvislosti, které mohly bolesti předcházet. Ty mohou být jen na úrovni fyzické (chybné zapojení svalů a přetrénování, nekontrolovaný pohyb, nedostatečná prevence bolesti a podobně), ale bolest může vzniknout i při oslabení organismu infekcí, nachlazením nebo například myšlenkou, která způsobuje napětí, stres.
Kdy jste se vůbec začal tomuto stylu napravování lidského těla a duše věnovat?
Začal jsem léčit bolest způsobem, který jsem se naučil od Prof. Koláře a Lewita a dalších specialistů na lékařské fakultě v Motole. Rozvíjel jsem svůj cit pro speciální diagnostiku a cílenou terapii bolestí v těle. Jenže jsem si začal všímat, že některé spasmy, ztuhlá místa ve svalech, neodchází ani když pacient dobře cvičí. Ani bolest se nehojí tak, jak by měla v porovnání s jinými pacienty. A tak jsem se začal daleko více zaměřovat na to, co a jak pacient říká, dotazovat se ho na různá témata, abych poznával jeho náhled na situace, které ho v životě netěšily. Projev naší mysli na tělo je neskutečný. Mám pacienty všemožného druhu, ale teď si vzpomínám na paní, která chodila 3 roky na psychoterapii, přišla poté ke mně s bolestí zad. Vyšetřil jsem si jí a podle obrazu, který vytváří kombinace blokád páteře a žeber spojených se svalovým napětím jsem jí řekl, že to spravíme, ale že to není jen fyzický problém. Projeli jsme spolu palčivé otázky v jejím životě a vyšlo najevo, že stále ještě cítí hluboký strach. Proto jsme si ještě více definovali, jak pracovat s touto emocí, dělala cvičení na posílení a rozhýbání některých částí páteře a nyní je v pořádku. Hloubka stavu naší duše se neomylně propisuje do našeho těla.
Napsal jste se svým kolegou skvělou knihu, ve které se zmiňujete o tom, že hodně lidí své starosti neudýchá. A tím, že neumějí dýchat, si způsobují mnoho bolesti. Mohl byste být konkrétní a tuto myšlenku rozvést?
Naše kniha Každá bolest má svou příčinu měla za cíl spojit čtenářům, co všechno souvisí se stavem psychiky a ta se stavem těla. Těší nás, že lidem pomáhá. A dýchání je základní podmínka pro stabilitu a zdraví zad a také jedna z technik, které pomáhá proti stresu. Jenže to, že spolu neumíme komunikovat a pak se z toho cítíme smutně, naštvaně, cítíme, že nám vztah nefunguje... To vše dlouhodobě udýchat nejde. Je třeba změnit život i vztahy. Naučit se žít jinak. Takže dech nám dlouhodobě nepomůže, když nezvládáme komunikaci s dětmi, partnerem, když máme strachy nebo máme v sobě vztek. Proto je potřeba se starat o zdraví těla, ale mít také čas budovat vztah, naučit se vnímat stav svého já, duše, naší podstaty. Co je pro to vše důležité? Zbavit se svých bolestí z životného příběhu, být k sobě a jiným laskavý a přicházet o smutky či vztek. Prostě se naučit vnímat své osobní rozpoložení a mít sílu něco měnit.
Stále častěji se setkáváme s dětmi, které se věnují sportu v rytmu dvoufázových tréninků. Jsou také vašimi klienty, případně nepovažujete takový přístup ke sportu, zvlášť u vyvíjejícího se organismu za nebezpečný?
Je to dlouhá kapitola od přístupu a motivů dětí ke sportu, o přístupu rodičů k dětem, přístupu trenérů k dětem. Důraz na výkon může dětskou duši přetvářet tak, že ztratíme radost z obyčejného a naplněného bytí. A vnímáme naplněnost pouze přes výkon, výsledky a výhry. To je dlouhé téma. Spousta lidí, sportovců, nemusí být v dospělosti šťastni... Samozřejmě je tam i téma kvality tréninku, péči o stabilitu trupu, kloubů, jak se dětské tělo zatěžuje a jak se může přetěžovat. Děti obrovsky vnímají nejen tu pohybovou složku, ale i přístup k nim.
A jde o touhy dětí být vrcholovým sportovcem, nebo spíš o ambice jejich rodičů? A pokud ano, promluvíte i s rodiči?
Rodiče to často neradi slyší. Ale samozřejmě je to téma, když přicházejí se svými dětmi na fyzioterapii a je důvod pro to rozebrat jejich situaci a zdravotní stav dítěte.
Věnujete se také cvičení Vojtovou metodou u nejmenších dětí. Není v dnešní době tato forma rehabilitace již překonaná?
Ne, vůbec. Je to úžasný systém a je jen potřeba, aby jej terapeuti správně učili rodiče a rodiče se jej naučili. Také je přínosné se naučit správně komunikovat s dětmi i se svým strachem, který někdy rodiče při cvičení pociťují. Jde o to, abych já jako rodič dokázal komunikovat mile, odpočinkově, ale i tak, že je někdy potřeba udělat to a to. A to se bude hodit rodičům nejen v péči o kojence, ale i po celý další život se svými dětmi.
Na schopnost regenerace svalů má vliv také silná imunita. Bavíte se se svými klienty také o této rovnováze? Nebo nechtějí naslouchat?
Je to určitě jedna z oblastí. Někdy je k ní ale dlouhá cesta, proto se o tom snažím zmiňovat základní pilíře v různých pohledech a řešeních k pacientově stavu.
Co považujete pro zdravé tělo za nejdůležitější? Kompenzační cvičení, nepřetěžování těla, dýchání?
Pro zdravé tělo je nejdůležitější nacházet míru. Míru a rovnováhu v životě. V jídle, vztazích, pomoci, práci, sportu, cvičení a dalších věcech. A samozřejmě rozumný pohyb a cvičení. Schopnost uhlídat dech, vnímat, že dýcháte břišním způsobem. S tím je zas úzce spojena psychika, proto vnímat psychiku v jejím vlivu na tělo je podstatné.
Dost často se v komentářích vaší práce setkávám s tím, že pracujete nestandardně. Co si pod tím představit?
Bylo by lepší se ptát klientů, jak to vnímají. Já se snažím být chápavý a zajímám se o lidi. Také jim spojuji jejich bolest s případnými neveselými příběhy z jejich života, často se dostaneme do osobních sfér pacientů. V tom je potřeba být k nim lidský, chápající, blízký a navrhnout řešení, které jim pomůže žít lépe. A k rozhovoru s nimi jim přibližuji tělesné pochody a vznik bolesti. Vysvětlím, proč je bolí právě to, co je bolí a mohu jim dát na jejich situaci i nadhled a říct, že ten jejich případ, ze kterého jsou třeba i trochu nervózní, se dá do pořádku, když budou následovat nějaký postup. Nebyl bych rád pouze vědecký, život není věda a péči o pacienty mám rád v lidském pojetí.
Co byste vzkázal lidem, které bolí nějaké část těla a jako řešení sáhnou po léku proti bolesti? Je to dobré řešení?
Zkuste se den co den starat lehce a jemně o své tělo. Pod tělesnými funkcemi, které třeba nefungují, nebo pod bolestí si zkuste představit, jestli náhodou vašemu já nevadí něco, co máte v životě. A to, co objevíte, řešte.
