Mirku, máte za sebou účast v pořadu Tlouštíci, jak Vás napadlo se přihlásit?
Z mé strany už to bylo takové to dosti hlasité volání o pomoc. Upoutávku na casting v pořadu na TV Prima jsem bral jako hození záchranného kruhu, po kterém jsem drapnul všemi deseti. Vyplnil jsem dotazník a poslal ho. K mému velkému překvapení se mi po nějaké době ozvali, abych se přijel ukázat v plné parádě. Asi jsem udělal svým ,,krásným” tělíčkem dojem a po více jak třech měsících mi oznámili, že jsem byl vybrán. Zachránili mi tím život.
[caption id="attachment_2025" align="aligncenter" width="696"> Mirek po změně v pořadu Tlouštíci (zdroj: FTV Prima)[/caption>
Co Vám na to řekla manželka a jak se vůbec stavěla k Vašemu hubnutí?
No, tak už je trošku jiný příběh. Musím se přiznat, že manželka o mém úmyslu, přihlásit se do doku reality show, z počátku nevěděla. Já vůbec nepočítal s tím, že by zrovna mě televize vybrala. Musel jsem ale s pravdou ven. Nadšená z toho tedy rozhodně nebyla, ba naopak. To jsem si vyslechl. Že jsem komediant, který k tomu, aby zhubnul, potřebuje televizi a nenechá si poradit mimo jiné i od ní a podobně. Částečně měla pravdu. Žena je spíše introvert, který nikdy nestál o nějakou popularitu a ukazování se v médiích. Já to bral tak, že ta televize je daň za to, že mi pomůžou. Takže ,,boje" začaly hned takhle ze startu. Jsem ale její muž, takže i přes prvotní řeči za mnou, jako správná manželka, stála a jak to šlo, mě podporovala. Hrála v mém příběhu velkou roli. Jsem přesvědčen, že bez ní bych to nikdy nedal.
Za osm měsíců jste dokázal shodit neskutečných třicet kilo, jste takhle spokojený?
Musím vás drobátko poopravit a zároveň se trošičku natřást. Nebylo to 30, ale 35 kg. A výraz ,,neskutečných" bych taky bral trošku s rezervou. Já to za nic tak zázračného nepovažuji. Myslím si, že kdybych tomu dal o kapičku více, výsledek by byl určitě rapidně lepší. Co ale není, může být. Rozhodně totiž nejsem spokojen s mírami, které mám teď, a jak jsem v pořadu řekl, můj cíl je ten, aby mi váha ukázala první číslo jiné, než je jednička. Dvojka to snad nebude…(smích)
Zdálo se, že si uvědomujete, že těch 156 kilo na váze bylo zcela Vaše vina. Dokonce jste použil slova o vyžraném praseti. Bylo to až takhle děsné?
Bylo!!! A když jsem mluvil o vyžraném praseti, volil jsem ještě mírná slova. Kdo jiný než já by za to mohl. Nikdo mě nenutil jíst a pít ty blafy, na kterých jsem ulítaval.
Celé hubnutí ovšem provázely i drobné problémy, trochu jste tým odborníků neposlouchal. Měl jste pocit, že si dokážete pomoci ještě lépe, než Vám radili?
Já žádný problém neviděl, opak byl ale pravdou. Jsem tvrdohlavý paličák a jen tak si od někoho nenechám poradit. V tomto směru jsem ale narazil, protože dobrých rad, kterých se mi dostávalo z řad odborníků, jsem si měl vzít k srdci víc. Jak jsem již říkal, výsledek mohl být určitě lepší.
[gallery columns="2" size="large" ids="2023,2022">
V pořadu zaznělo, že jste za šest let přibral 60 kilogramů. Co musí člověk udělat pro to, aby se mu to “podařilo”?
Šedesát kilo za šest let. To je strašný... Jak se to vůbec někomu může povést? Když jsem začal nabírat, neustále jsem si to nějak omlouval. Přestal jsi sportovat, hrát aktivně fotbal, začal si jezdit kamionem, přestal si kouřit, oženil si se a zpohodlněl, nemusíš o sebe už tak dbát, a tak dále, a tak dále... Jeden nesmysl za druhým. Hledal jsem jen důvody místo způsobu, jak s tím něco udělat.
Co zmizelo a naopak přibylo na Vašem jídelníčku?
Tak v první řadě jsem na maximum omezil sladké, takzvané colové nápoje. Když si to vezmu zpětně, byl jsem opravdu strašný prase. Já miloval colu v plechu. Takže jsem si před jízdou koupil dva kartónky po šesti a než jsem dojel šedesát kilometrů do Hradce, jeden byl pryč, strašný. Bylo to prostě jak droga. Za další ty moje smažáky, které jsem pojmenovával jako verzi dia s light tatarkou. No a v neposlední řadě klobásky a sladké všeho druhu. Prostě prasečiny, takže svůj k svému.
Jedna z věcí, kterou mi účast v pořadu dala je ta, že opravdu sleduji při nákupu složení jídla. Měl jsem nastavenou nějakou laťku, přes kterou, co se týče tuku a cukru nesmím jít, a toho se držím doteď. Zelenina mi kromě červené řepy nikdy nedělala problém, jen jsem zvýšil dávky.
Kolik procent úspěchu při hubnutí je v jídle a kolik ve cvičení?
To bylo pro mě velké překvapení. Měl jsem za to, že to bude tak pade na pade. Ale po zjištění, že je to cca v poměru 80:20 jídelníček / cvičení, mi spadla trošku čelist. Opět se ale dostávám k tomu, že mé mylné přesvědčení o to, že nedostatky v jídle přecvičím, byly špatné.
[caption id="attachment_2024" align="aligncenter" width="599"> Hubnutí bylo pěkně namáhavé (zdroj: FTV Prima)[/caption>
Jaký typ pohybu Vám pomohl shodit nejvíc?
V mém případě jakýkoliv pohyb. Od procházek s pejsky, přes posilovnu, až po cvičení v gymu. Mně sport, zejména pak fotbal, strašně moc chyběl. Jenže, když já byl při tréninku rád, že stojím. Chůze, nedej bože běh, byl pro mě utopie. Byl jsem šťastný, že vyjdu schody nahoru do ložnice.
Kdy jste si poprvé připustil, že máte problém?
Těch indicií bylo samozřejmě víc. Oteklé nohy, zadýchal jsem se při sebemenším pohybu, nadměrné pocení, v noci jsem přestával při spánku dýchat. Čím dál častější upozorňování od známých a kamarádů, že jsem se pěkně “spravil”. No a taky už jsem byl pěkně vomlácenej.
Mé tělo dostalo podobu bečky piva. Když jsem šel spát a lehnul si třeba na bok, nešlo to ustát na jednom místě. Takže já uválel dva sudy a spadnul na zem. Když se vám to stane za noc pětkrát, přestane to být legrace. To je samozřejmě vtip na odlehčení, až takhle daleko to díky bohu nedošlo (smích).
Co byste radil lidem, kteří postupně nabírají na váze?
Nejsem odborník přes výživu, v mém případě někomu radit by asi bylo rouhání. Kdybych ale mohl přeci s troškou do mlýna, nestyďte se si přiznat problém. Nenechte to dojít tak daleko a vyhledejte zavčas odbornou pomoc. Jakmile se dostanete do fáze, v jaké jsem se ocitl, i když vlastní vinou, já sám, je strašně těžké si to přiznat a ještě těžší s tím něco dělat. Každý nemá to štěstí, že ho vyberou do pořadu o hubnutí. Já sám jsem se o různé diety pokoušel několikrát, nedopadlo to ale vždy dobře.
Jste trenérem fotbalového SK Rybník, jak se Vašemu týmu daří?
Rybníčku se daří skvěle. Nespadli jsme pod mým vedením, tak je to v pohodě. Ne, samozřejmě nás jako všechny týmy zasáhla nucená pauza vinou koronavinové pandemie, takže se bohužel nemohlo hrát, což jsme všichni nesli nelibě. Na jarní část sezóny jsme se myslím připravili dobře. Absolvovali jsme jako mančaft z okresního přeboru i zimní soustředění v Krkonoších, kde bylo naprosto úžasně. Je to ale hlavně o partě kluků, která je tady výborná, a to je základ všeho.
[caption id="attachment_2019" align="aligncenter" width="696"> Věrnými parťáky byli Mirkovi jeho psi (zdroj: archiv M. Tesaře)[/caption>
Jak se dívali Vaši svěřenci na fakt, že se jim měníte před očima?
Abych se přiznal, nevzpomenu si, že by mi kdokoliv z nich něco v tomto smyslu řekl. Jsou to chlapi, ti se o takových věcech nebaví a moc si jich nevšímají. Ono se mi celkově moc nestalo, že by mi někdo řekl, že jsem zhubnul. Když jsem nabral, styděl jsem se. Nikde jsem se moc kromě práce, fotbalu a občas nějakého nákupu neukazoval. Takže lidé, co mě znali, a kteří mě třeba delší dobu neviděli, ani nezaregistrovali, že mám kila navíc. Když jsem je pak dal dolů, nestalo se vlastně vůbec nic.
Jak jste vnímal, když na Vás lidé na fotbale sprostě pokřikovali?
Tak to mně vadilo fest. S tím jsem se, nejen na fotbale, nikdy nesmířil, i když ti lidé vlastně měli svým způsobem pravdu. Jsem horká hlava, takže reakce na sebe nenechala dlouho čekat a problém byl na světě. Možná to byla i tak trochu karma. Já pro sprosté slovo taky bohužel nešel nikdy daleko, tak se mi to vracelo. Na druhou stranu, ať jsem jaký jsem, nikdy bych si vůči nikomu nedovolil ho nazvat tlustým prasetem. Nevím, co za jeho tloušťkou stojí, proč se tak děje a věděl bych, že mu svými debilními kecy jen ublížím.
Dokáže vysoká váha dolehnout i na lidskou psychiku?
Tak o tom žádná. Já se styděl jít i před barák s košem. Plovárna nebo tak, nikdy. Lidi na vás koukají, jak na exota. Jde o to, že je člověk se sebou strašně nespokojený, že se prostě nemám rád. Reaguje podrážděně, nepřiměřeně. Odráží se to pak všude, zejména pak doma u nejbližších. Ale to je přesně ono. I když vím, jak mi to vadilo, stejně jsem s tím nic nedělal a jen se litoval.
Není člověk v dietě nervní a trochu hysterický?
V dietě jsem alespoň ze své vlastní zkušenosti nervní určitě byl. Vždycky, když jsem doma zahlásil, že se chystám na další pokus se sebou něco dělat, mi bylo manželkou naznačeno, abych se po dobu mé redukce odstěhoval pryč, že to bude zase peklo. Jenže to bylo, jak říkám, při dietě. Teď to byla jiná situace. Nebral jsem to jako dietu, ale jako změnu životního stylu. A musím přiznat, že se žádný výlev nekonal, za což jsem byl nesmírně rád.
Dá se to srovnat s tím, když jste přestával kouřit? To také dost ovlivní lidské chování.
Dva roky jsem čekal na to, až budu nemocný. Až se mě bude špatně dýchat a bude ta nejlepší příležitost k tomu, se pokusit přestat kouřit, protože to bude na plicích nejvíc bolet a nebudu mít na cigaretu takovou chuť. Přišlo to a já věděl, co chci udělat. Kouřil jsem třicet denně. Od té doby jsem si nezapálil ani jednu, a i když samochvála smrdí, jsem na sebe v tomto směru pyšnej, že jsem to dokázal. Nervní jsem ale kupodivu nebyl, je to hlavě o tom, jak si člověk nastaví hlavu. Já věděl, co chci a šel si za tím, stejně jako v honu za kily. Vše má ale svůj rub i líc. Já jsem v hubě místo tý cigarety pořád něco musel mít. To se muselo zákonitě někde projevit. I když to bude opět znít jako výmluva, byla to doba, kdy jsem přibral nejvíce kil.
Pomohlo Vám, že jste si měl o svém problému s kým promluvit?
Nejsem typ člověka, který moc o svých problémech s někým mluví a někde je ventiluje. V pořadu jsem měl možnost konzultovat své problémy s koučkou Jankou. Jenže, já to nepotřeboval. Nebyla žádná situace či krize, která by si to vyžadovala. Měl jsem svůj sen, cíl, za kterým jsem si šel.
[caption id="attachment_2018" align="aligncenter" width="534"> Mirek je věrným fanouškem pražské Sparty (zdroj: archiv M. Tesaře)[/caption>
Jako velkého fanouška fotbalu a Sparty se musím zeptat. Jak moc Vás v posledních letech oblíbený klub těší?
Spartička... Ta má stejně v těch mých kilech taky prsty (smích). Někdo při stresu váhu ztrácí, někdo nabírá. A co si budeme povídat, na klidu mi ten náš velkoklub za poslední roky moc nepřidal. Ale je to Sparta a i když se jí teď prostě nedaří, tak jako velký fanoušek věřím tomu, že se to v brzké době obrátí a budeme zase na vrcholu.