Lidé, kteří se mají málo rádi, nikdy se nepochválí a vyžadují od sebe víc, než je od nich vyžadováno okolím, mají neustále pocit, že je takový přístup k sobě sama opodstatněný. Především perfekcionisté jsou v tomto ohledu velice zranitelní. Jestliže si nechcete dál ubližovat a psychicky se trestat i za výkony, které jsou pro ostatní potěšitelné, jen vám se nezdají dost dobré, přestaňte se soudit a nechejte to na ostatních.
Jak se zbavit pocitu, že nic z toho, co děláte neprovozujete dobře a že je na místě zapracovat na výsledcích? Že jen medaile, pochvala, případně Nobelova cena jsou tím, co vás uklidní, že jste dobří? Zkuste se najít v následujících sedmi bodech, pokud se objevíte alespoň ve dvou, máte problém.
Nejste ve vztahu přílišní sobci, nebo naopak moc poddajní?
Váš vztah může být tím nejlepším, co vás bude posouvat vpřed. Jak využít partnera i lásku, aby tomu tak opravdu bylo? A lze to vůbec? Máte ...
Začněte ho řešit dřív, než bude pozdě:
- Psychicky se týráte v okamžiku, kdy uděláte chybu. Kdy ji musíte přiznat. Přitom vaše chyba nemá žádné důsledky pro váš další život. Faktem totiž je, že chyby dělá každý. I několik desítek denně. Jsou to ale drobnosti, které na celkovou kvalitu života vliv nemají. Jestli ale máte pocit, že právě takové drobnosti z vás dělají nekvalitního člověka, máte našlápnuto k psychické poruše.
- Kritizujete se i v okamžiku, kdy chybu napravíte. A vidíte, přesně tohle je záležitost, kterou vyrovnaný člověk neudělá. Zkrátka stalo se a jedeme dál. Přesně tak byste ke svým omylům měli přistupovat i vy. Nikdo vám chybný nákup prošlého jogurtu roky připomínat nebude. Ani to, že jste se vykašlali na trénink a místo toho se věnovali sledování oblíbeného seriálu.
- Neustále sledujete své povinnosti a nikdy si nedáte ani chvíli volna. Protože zkrátka ti, kdo jsou dokonalí, neodpočívají. Neustále na svůj seznam povinností přidáváte další a nikdy si neumíte říci, že je vše absolutně hotovo. Když si nejprve naplánujete hodinu ve fitku, později se vám to zdá málo a čas si protáhnete. Zkrátka proto, že chcete být nejlepší.
- Pokud vás někdo opatrně upozorní na vaši chybu, pak to berete za absolutní osobní selhání. Takže se trýzníte dalšími povinnostmi, které s nápravou až tak nesouvisí, vy ale máte pocit, že si nic jiného, než další dřinu nezasloužíte. V práci, při sportu, ve vztahu. To je velká chyba. Snažte se poučit z toho, co vám vaše okolí sděluje a vzít si z takového okamžiku to pozitivní. Třeba to, že někoho zajímáte natolik, aby vás upozornil na to, že je někde chybka.
Co dělat, aby byla vaše chůze prospěšná zdraví i psychice?
Myslíte si, že chůze je dobrá jen proto, abyste se z bodu A přesunuli do bodu B? Pokud to tak je, zpozorněte. Chůze může být také meditační ...
- Týrat se necháte i chytrými hodinkami. Ano, už i díky nim můžete mít syndrom nedokonalosti. Ujdete denně deset tisíc kroků? Málo. Takže si přidáváte, protože při výsledném denní součtu rozhodně nechcete dostat zprávu, že jste se den před tímto hýbali víc, než dnes. Jenže sami vnímáte, že je to obrovský nesmysl, že? To si budete stále zvedat dávky kroků, abyste se večer dočkali pochvaly? Jak dlouho? Do nekonečna? Než padnete? Než kvůli dostatečnému množství kroků dáte výpověď? Slyšíte, jak hloupě touha předběhnout sám sebe zní?
- Neumíte žít v páru. To totiž sebekritickým osobám opravdu moc nejde. Kromě jiného, jsou totiž nepříjemně kritičtí také ke svému okolí. Nesnesou vedle sebe někoho, kdo by třeba neudržel standardy úklidu. Nebo měl jiné nedokonalosti, se kterými se podle vašich měřítek zkrátka žít nedá.
- Vidíte chyby všech kolem sebe a fascinuje vás, že s nimi nikdo nic nechce dělat. Jako perfekcionista totiž nemáte mentální kapacitu na to pochopit, jak je možné, že někomu stačí – být nedokonalý. Zkuste se nad takovým přístupem zamyslet a probrat ho u psychologa nebo terapeuta, uvidíte, že se vám uleví.
