Olgu Šípkovou zná snad každý, kdo se jakkoliv zajímal o cvičení. Zná ji však i ten, kdo se dívá na televizi, poslouchá rozhlas a čte časopisy. Stále dobře naladěnou, dvojnásobnou mistryni Evropy ve sportovním aerobiku, ovšem nepotkala jen sláva a obliba u veřejnosti. Potýkala se totiž s vyhořením a ušla dlouhou cestu, než opět mohla říci, že je v životě spokojená. V našem rozhovoru jsme si povídali nejen o této nepříjemné etapě jejího života, ale také o sportování dětí, hubnutí, nebo novém projektu, který bude pomáhat ženám, bojujícím se stejnými problémy, jako si prožila Olga Šípková.
Paní Šípková, po nuceném domácím vězení má mnoho lidí pohybový deficit. Myslíte, že se to projeví třeba i v návštěvnosti posiloven a fitness center?
Vnímám, že pokud je člověk aktivní, tak ani toto, jak říkáte „domácí vězení“, jej od pohybu neodradí. Celé se to odehrávalo na jaře a mnoho lidí vyráželo do přírody, mnoho lidí mělo konečně čas a začalo se sobě věnovat a mnoho sportovců a lektorů, stejně jako já, zveřejnilo odkazy na domácí cvičení. Takže, jak jsem to sledovala, jakmile to šlo, lidé plynule přešli do svých oblíbených fitness nebo klubů, a co jim scházelo, ani tak nebyl pohyb, jako spíš přímý kontakt s lidmi.
Mnozí mají cvičení spojené především s hubnutím. Potkáváte se často s takovým typem lidí?
U žen je to velký prvotní motiv. Velmi rychle ale zjistí, jak je cvičení a scházení se stejně naladěnou partou lidí skvělé pro psychický odpočinek. Jsme sociální tvorové, rádi se sdružujeme, a když je to ještě s lidmi, kteří mají stejné zájmy a smýšlení, pak je to super kombinace s pohybem.
Co si myslíte o televizních pořadech, v nichž lidé za pomoci odborníků hubnou?
Já se přiznám, že televizi vůbec nesleduji a ani si neuvědomuji, že by nějaký takový pořad byl. Ale z hlediska principu, když to člověka někam posune a nejlépe ke zdraví a větší spokojenosti, tak samozřejmě proč ne. Minimálně to každého nastartuje a začne se o sebe více starat.
Vraťme se ke cvičení. Kdy vás osobně chytlo natolik, že se stalo Vaším osudem?
Myslím, že pohyb mám v krvi už od narození. Můj tatínek učil na FTVS UK, byl náčelníkem České obce sokolské a celé dětství nás učil pohybu. Prošli jsme snad vším a žádný sport nám není cizí. Ovšem aerobik jsem začala dělat na mateřské, podle videí a po skončení fakulty jsem se vrhla do tohoto oboru. Upřímně, fitness mne nikdy nelákalo, měla jsem vždy ráda kolektivní cvičení žen na hudbu. Ráda jsem ženy táhla a to mi zůstalo dodnes. Takže, psal se rok 1993 a už jsem u toho zůstala.
Jak jste se v době své největší slávy potýkala s popularitou? Byla Vám příjemná, nebo dokáže člověka i obtěžovat?
Popularita byla zpočátku určitě velmi příjemná. Z bezejmenné holky se stala obdivovaná žena. Velice rychle jsem byla na titulních stránkách časopisů a byla zvána do mnoha televizních pořadů. Žila jsem v tom, že jsem obdivována ze všech stran. Samozřejmě tomu tak není a logicky mě to doběhlo obrovskou sebekontrolou, velkým tlakem na výkon, na sama sebe.
Měla jste někdy tendence se na všechno se vykašlat a odpočinout si, dát si pořádnou porci jídla a ležet?
Já jsem ale nežila jako asketa. Měla jsem obrovskou pracovní fyzickou zátěž, byla jsem máma od rodiny, normálně jsem fungovala. Brzo jsem přišla o rodiče, takže jsem se ocitla i bez pomoci. Prostě, když jsem si chtěla dát kachnu se zelím, tak jsem si ji dala. Odpočívat se teprve učím. Pomalu se ve svém životě zbavuji toho tlaku sama na sebe a začínám díky všem změnám, co na sobě dělám, vnímat, že má hodnota není ve výkonu, ale v tom, že prostě jsem. Do toho čtyřicátého roku, kdy jsem jela jako dráha, jsem si nepřipouštěla, že se chci na něco vykašlat. A ani nyní o tomto slově nijak nepřemýšlím. Spíš jsem po tomto roce chtěla mnohé změnit, abych se nedostávala do depresivních stavů.
Přiznala jste, že máte zkušenost se syndromem vyhoření. Co byste poradila lidem, kterým hrozí stejný problém?
Zastavit se a vnímat, co nám v životě bere energii a začít s tím něco dělat. Nefungují žádné útěky do tělocvičny, za kamarády, jídlem, alkoholem. Vždy je to jen náplast a když nepohneme sami se sebou, budeme si vždy jen stěžovat a otravovat život blízkým lidem. Naštěstí existují cesty, kurzy, nástroje, které pomohly i mně. Proto jsem se v minulosti rozhodla sdílet svůj příběh a v současnosti nabízet i řešení. Například toto léto startujeme s projektem Dovychovat online Kurz pro ženy (po velmi úspěšném Kurzu pro muže, smekám před vámi pánové, kteří máte chuť v životě něco změnit, abyste byli ještě lepšími partnery a tatínky), kde budeme řešit právě témata, která nám ženám berou energii (tlak na výkon, přehnaná zodpovědnost, vyrovnání se s minulostí, naučit se pracovat se strachem, závist, nízké sebevědomí, nebo komunikace). Jsou to témata, která jsem velmi řešila já a nesmírně mi to v životě pomohlo. Nechci opět zažívat pocity vyhoření a pojídat antidepresiva. Jsou to problémy, které řeším se svými klientkami ve své praxi mentálního kouče.
Kolik musíte denně věnovat sama sobě, abyste stále vypadala tak dobře?
Miluji pohyb, tanec, aerobik, jógu, turistiku….sportuji, jak mi čas dovolí. Nepodléhám žádnému tlaku. Jako lektorka společných cvičení mám čtyři lekce týdně, pracuji jako personální trenérka se svými klienty, pořádám cvičební a jógové víkendy, zájezdy k moři. Prostě, hýbu se celým životem, ale hlavně se snažím dělat to, co mi dává smysl a energii. Za poslední léta se učím věci posouvat a nezůstávat v tom, v čem smysl nevidím.
Kdy je podle Vás nejlepší začít se sportem, zřejmě to bude již v dětství, že?
Pro děti je krásný přirozený pohyb. Sportovat s rodiči, učit se obratnosti a hlavně rozvíjet celé tělíčko. Nejvíc můžeme dětem ublížit takzvanou rannou specializací, kdy je od malička dáme na jeden sport. Pokud chtějí samy, je to krásné a samozřejmě na nás rodičích je, abychom jim jednostranný pohyb vykompenzovali, nejlépe pobytem v přírodě. Nabízí se kolo, voda, turistika, míčové hry a další. Ovšem bohužel znám rodiče, kteří děti do výkonu tlačí, a to je velké neštěstí.
Rodiče někdy mají na své děti přehnané nároky, jaký je podle Vás správný přístup?
Myslím, že jsem již odpověď nakousla v minulé otázce. Rozmanitost, různé dovednosti, přirozenost, ale hlavně žádný tlak. Tím jim mohou vybudovat odpor ke sportu, ale hlavně velmi nabourají důvěru mezi jimi a dětmi. Proto často, když děti vejdou do pubertálního věku, se sportem končí a nechtějí pomalu nic dělat. Je krásné a velmi důležité se dětem věnovat, ne je jen „strčit“ na kroužky. Pak s nimi vůbec nejsme, a jak jsem říkala, v pubertě pak už může být bohužel konec.
Liší se hodně způsob cvičení podle věku?
Samozřejmě. Jak už jsem říkala, velký problém je specializovat dítě odmalička na jeden sport. Pak potkáte děti, které umí odpálit golfový míček, ale v přírodě nepřelezou žádnou překážku. Prostě rozum do hrsti a nabídnout dětem širokou škálu pohybů a hlavně, být u toho s nimi. My jsme pro ně vzory a my jim můžeme dát úplně nejvíce.
Může se stát cvičení drogou pro každého, nebo na to musíte mít předpoklady?
Vždy jsem říkala, že pohyb je nezdravější droga. Samozřejmě, slovo závislost, nebo droga, nikdy nejsou zdravé. Pokud máme sport, jako závislost v tom smyslu, že když třeba pravidelně běháme, pak onemocníme a jsme z toho psychicky na dně, pak je něco samozřejmě špatně. Jakýkoliv tlak nebo lpění nám v životě ubližuje. Dokážeme-li si najít rovnováhu a radost sami v sobě, bez ohledu na počasí, sportování nebo značku auta, máme vyhráno.
Abych však odpověděla, děl- li nám sport radost, pak na to určitě nemusíme mít vlohy. Já jsem také ráda hrála basket, přitom měřím 159 cm (smích).
Když si vybavíte účast ve StarDance, je to příjemná vzpomínka, nebo byste do toho už nešla?
StarDance byla zajímavá kapitola v mém životě. Jsou to už čtyři roky a myslím, že to byla poslední kapka, abych se sebou začala něco dělat. Určitě bych do toho šla znovu. Byla to krásná záležitost. Byla by určitě ještě krásnější, kdybych do toho nešla s tím svým tlakem na výkon. Chtěla jsem se hodně naučit a ukázat. Ano, byli jsme s tanečníkem Markem Dědíkem tři kola nejlepší. Čtvrté kolo nás však lidé vyřadili. Věděla jsem, do čeho jdu, přesto mě to hodně mrzelo a měla říkala jsem si, že nejsem dost dobrá. Přemýšlela jsem, proč mě lidé nemají rádi. A tohle jsou přesně ty momenty, kdy jsem si řekla, dost, chci se v životě posunout, aby mi tyto úvahy nebraly energii. Abych si dokázala v životě užít s větším vnitřním klidem. Abych dělala to, co mám ve svých rukou a nenechala se válcovat vnějším světem.
Kariéru úspěšné sportovkyně jste částečně vyměnila za tu moderátorskou. Jak těžká to byla změna?
Já jsem vrcholově sportovala jen pět let a to skončilo před 23 roky. Od té doby se věnuji rekreačnímu sportování jako lektorka a organizátorka. Příležitost moderovat jsem měla celou dobu a jsem za to nesmírně vděčná. Je to krásná práce, komunikace s lidmi, práce s kamerou, se svým hlasem a projevem. Nic jsem vlastně nevyměnila, jen jsem si podle příležitosti přidala další zajímavou práci. A protože jsem celý život na volné noze, je to vždy fajn. Jelikož jsem vystudovala jako pedagog a denně mluvím k lidem, neměla jsem tak velký problém mluvit do kamery.
Věnujete se mnoha činnostem, která je však Vaše nejoblíbenější?
Ta, co mi dává smysl. Vnímám, že má práce je stále více můj život. Tím, jaké dělám kroky k větší radosti a spokojenosti. Mám to štěstí, že jsem si tuto cestu vybrala. Hodně času se mnou mohly trávit „v práci“ i mé děti (Michal 30 let, Adélka 16 let), cestují se mnou k moři, kde cvičím, na víkendy. Poslední velký krok byl, že jsem sebrala sílu a po dvaceti letech odešla z fitnessů. Byla to krásná doba, kdy jsme zažili i velké pády, ale já už jsem věděla, že chci jít více svou cestou. Velmi mě naplňuje pomáhat lidem, dělat jim radost a společně nacházet řešení, aby bylo lépe. Když se ohlédnu, tak jsem za dobu, kdy mě velmi bolela duše, trpěla jsem nespavostí a neměla vůbec na nic energii, velmi ráda! Tím, že jsem měla vždy velkou chuť přijít na to, co se to se mnou děje, mít opět radost v životě, jako malá holka, a hlavně šířit okolo sebe pohodu pro své děti, jsem se začala v životě posouvat.
Můžeme se těšit na nějaký nový projekt, spojený s Vaším jménem?
A tady mohu krásné navázat dál. Díky všem kurzům a cvičením, které jsem absolvovala a samozřejmě na sobě stále pracuji dál, jsem se stala jednou z týmu projektu Dovychovat, který založil psycholog a lektor Milan Studnička. Již 15 let pracuje s lidmi a ví, co je nejvíce trápí. Těším se na toto léto, kdy budeme pracovat s více než 500 ženami v online prostoru v Letním kurzu pro ženy, na tématech, která je v životě trápí. Tak jako trápily mne. Jsem šťastná, že to mohu předávat dál.
Pracuji jako kouč. Když jsem si kurz před léty dělala, velmi jsem pracovala hlavně sama na sobě. Sebekoučink byla další cesta, jak se dostat do svého nitra, ale hlavně vzít svůj život a zodpovědnost za něj do svých rukou. Jak už jsem několikrát řekla, jsem na cestě a jsem tomu moc ráda. Jsem zdravá, miluji své děti a práce mi dává velký smysl.
