Z nuly na polovinu aneb Moje první pětka

Tohle je druhý díl mého deníku "Z nuly na polovinu", ve kterém se s vámi podělím o to, jak se z nenávisti stala láska a jak jsem z jednoho kilometru nakonec zvládla uběhnout půlmaraton.

První díl si můžete přečíst zde:

Květen. Měsíc lásky. A pro mě měsíc dalších rekordů. Alespoň takto jsem své běžecké pokroky tehdy vnímala. Květen pro mě začal navíc dvěma volnými týdny, takže jsem měla spoustu času na sebe.

A protože v době lockdownu toho zase tolik dělat nešlo, nazouvala jsem kecky a snažila se občas vyběhnout.

Záznamy z mého diáře to potvrzují.

4. května - Uběhla jsem 3 km

5. května - 4 km

S úsměvem a vnitřním pocitem obrovské radosti si ale pořád dokola čtu hlavně zápisky ze 7. května. Byl to čtvrtek a přišla výplata, což ale není to hlavní. Na dalším řádku vidím "53,2 kg!" a pod tím "cítím se lépe".

Běhání je prostě skvělý, člověk má opravdu mnohem lepší pocity a to nejen po té fyzické, ale hlavně psychické stránce. Navíc opravdu vidím, že mám kilo a půl dole. A to jsem rozhodně o shazování kil nestála a ani nestojím, jsem totiž se sebou naprosto spokojená.

Za úbytek váhy tehdy možná ale spíš mohlo to, že jsem najela na low carb, tedy stravu s omezeným obsahem sacharidů a vyšším obsahem tuků a proteinů, což bylo tou dobou u nás v kanceláři docela moderní téma.

Jenže, jak už to v životě chodí, hezké dny střídají ty, kdy vám do zpěvu není.

Měla jsem úžasného pejska. Ale byl nemocný, tak musel jít, jak já říkám, spinkat. Byl to strašně smutný den, úterý. Na jeho uspání jsem musela reagovat hned, takže jsem všechny jeho věci odvezla do útulku, a doslova utekla k rodičům.

Jasně, že mi proběhlo hlavou: Na smutek je nejlepší se fyzicky vybít. Ale já dala přednost skleničce vína s maminkou a babičkou na zahradě.

A i další den u rodičů jsem se musela hodně přemáhat, abych vyběhla. Ale vím, že bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a bylo teplo. A právě to mě asi zlomilo a řekla jsem si:

"Dobře, tak alespoň na chvilku, oběhnu tady ty zahrádky".

Když jsem z chaty vyšla v běžeckém oblečení, rodiče se nad mým plánem tak nějak hezky pousmáli. A tím mě asi namotivovali, a já opravdu zapnula v telefonu muziku a vyběhla.

Nálada ale veselá moc nebyla, takže jsem tomu běhu moc nedala, zase to byly asi dva kilometry. To jsem ale ještě netušila, že tohle se změní vlastně už za pár dní.

[caption id="attachment_12764" align="alignnone" width="696"> Na první medaili ze závodu jsem si musela ještě počkat, ale i to přišlo. / Foto: Archiv Štěpánky Martanové[/caption>

Každopádně záznamů o běhání je z dnešního pohledu stále málo. A jak se říká, za vším hledej ženu, tak u mě by se dalo říct: "Za vším hledej muže".

Seznámila jsem se v květnu s jedním klukem, který hodně běhal. A tak se naše rozhovory docela často zabývaly právě běháním. On samozřejmě zvládal maratony, a denně byl schopný uběhnout i 15 až 20 kilometrů. To pro mě bylo tou dobou absolutně nepředstavitelné!

Každopádně těch pár dní, kdy jsem se "vídala" s tímto klukem, ve mně vztah k běhání očividně změnil. Při listování diářem vidím:

"Běhala!"

Další den "3,15 km"!

Za dva dny "5 km"!

Ano!!! Je to tam! Mých prvních pět kilometrů!

A očividně jsem byla plná endorfinů ještě následující den, protože v diáři je poznámka:

„Koupila běžecké hodinky."

To bylo teprve 10. června. V neděli, o čtyři dny později, si pak zaznamenávám, že jsem si objednala kraťasy a bundu.

Ano, už jsem tomu úplně propadla. Do konce měsíce zaznamenané další čtyři běhy a taky nákup dalšího oblečení.

A pak, že je běhání levná záležitost, že:-)